Tallin jsme opustili velmi nepříjemně naladěni. Vymotat se ven bylo i s navigací dost o hubu. Pokračovali jsme dál na východ, k ruským hranicím a cestou navštívili Kundu, jedno malé městečko, kde žádný čech v pobaltí nemůže chybět. Ruské hranice bylo to nejvzdálenější místo od domova za celý výlet, po silnici 1778 kilometrů. Teď už budeme jenom blíž.

Tentokrát jsme šli na jistotu a první úkol dne, byl sehnat bydlení. Moc tu toho není, takže nebylo vcelku z čeho vybírat. Nakonec jsme v kempu, který leží u hotelu, na pobřeží (asi 20 m na skále nad ním), slyšíme hučení moře a je tu hezká severská zima. Po tom malém pekle vedle skladiště D v Tallinu, je tohle příjemná změna. Není tu moc lidí, je tu klid, dobré záchody a je to také na křižovatce mezi Tallinem, Tartu a Narvou.

Silnice mezi Narvou a Tallinem je z části dvouproudá, z části jednoproudá a z části v rekonstrukci. Průměr devadesát se udržet dá, protože na ní jezdí jen pár aut, když je jeden pruh je často stovka a když dva pruhy je stodesítka. Estonci se vůbec snaží svoje silnice udržovat. Pokud se zrovna někde nějaká silnice nestaví, tak kolem jezdí traktor a osekává příkopy. Za celou cestu se nám prakticky nestalo, že by vedle nějaké cesty byl metr vysoký porost jako u nás.

Cestou z Tallinu ke kempu jsme si nenechali ujít dvě atrakce. Tou první byl vodopád, nevím kde, nevím jak se jmenoval, ale měl asi 30 m. Chtěli jsme na chvilku zastavit a náhodou jsme ho našli. Druhou atrakcí, bylo město Kunda, asi 13 km od hlavního tahu. Samozřejmě jsme si to nemohli nechat ujít. Udělal jsem několik póz na fotky a pak šel hledat místo kde se vyčůrám. Náhodou jsem u toho našel Kundí deník, který tu založili nějací Češi. Dále zde byla geocache s bordelem jak to tak bývá. V deníku se od roku 2008 nacházelo 113 záznamů a 114. je ten náš. Hned podle prvního článku se jedná o již třetí deník, ty předchozí nepřežili.

Hned po kempu jsme vyrazili směrem Narva. To je takové město, kde je ruská kultura až velmi zjevná, a když zabloudíte do nějaké boční ulice, rozmyslíte si dvakrát jestli ji zkusíte projít. Je to třetí největší město v Estonsku s počtem obyvatel jako má Hradec Králové, ale nebudu moc přehánět když řeknu, že jde o temnou a mrtvou díru. I když zde byl turistický ruch téměř nulový, našli jsme informační centrum s velmi ochotnou obsluhou. Paní nás nasměrovala do hradu, kde se nám za 70 EEK (něco přes 120 kč) otevřel celý hrad. Když si připlatíte, dostanete i průvodce, ale na to nebyl čas. Zajímavostí v tomto hradu i v jiných podobných atrakcích bylo, že se tam můžete procházet i v interiéru jak chcete. Nikdo tam nehlídá, všechno je hezky popsané a můžete se dostat i tam, kam vás u nás třeba nepustí. Téměř nikdo v celém hradu nebyl, takže to mělo výtečnou atmosféru.

I když říkám hrad, je to pevnost rozdělena na dvě části na březích řeky Narvy. Na druhý břeh se bez víza nedostanete, protože tam to už patří bratrům rusům. Mezi oběma částmi se nachází most, který nyní slouží jako přechod. U toho je samozřejmě patřičně dlouhá fronta aut i lidí a dokonce jsme se, při parkování u hradu, do této fronty na chvilku zamotali. Od Ruska nás celkově dělila jen šíře řeky Narvy.

Cestou jsme si udělali ještě malou zastávku v Rakvere. Tam není moc na co koukat, ale je tam bizon v nadživotní velikosti a hrad kde běhá nadržený kozel.

Citroušek už má teď za sebou asi 2400 km, spapal už tři litry oleje a jezdí po místních silnicích na místní benzín za 7 až 7.5 l/100km. Na polských 6l/100km to nemá, ale i tam se vrátíme. Benzín tu jinak stojí v přepočtu od nějakých 26 kč do 29 kč. Nafta je na tom podobně.

A nakonec pár fotek.