Ráno mě probudila krutá zima. Nevím co se tomu spacáku za poslední léta stala, ale jeho izolační schopnosti jsou pryč. Čekalo na nás deštivé počasí, město Tartu a kemp kousek od nejvyšší hory Estonska i pobaltí, plány se ale nakonec dost zkomplikovali a nyní jsme opět v Parnu, 500 km od místa, kde jsme se ráno probudili.

Tartu je druhé největší město Estonska. My měli to štěstí, že jsme si ho téměř celé prohlédli za mírného deště. Parkovat jsme se rozhodli v jednom obchodním domě, v podzemní garáži. Objel jsem blok třikrát, než se mi podařilo nás nasměrovat na správný vjezd. V celém komplexu byly pouze jedny záchody a to až úplně nahoře o čtyři patra výše. Byly využívány do plné kapacity a taky podle toho vypadaly. Kvůli záchodům jsme ale nepřijeli, a proto byla dalším bodem v plánu návštěva infocentra.

V něm sedělo několik lidí a nevšímali si nás. Zeptal jsem se na mapu města a tu jsem také dostal. Proti Narvě, kde nám paní vysvětlovala kde se najíst, kde zaparkovat, kam se jít kouknout a když zjistila odkud jsme přijeli, tak nás ještě přivítala, to byla dost suchá konverzace.

Město jako takové je živější než jiná podobná města. Má asi 100 000 obyvatel a na dopravním ruchu to bylo skutečně vidět na rozdíl od jiných podobných měst. Prolezli jsme místní památky, z nichž nejzajímavější jsou ruiny katedrály. Na ty se dalo po zakoupení velmi levných lístků i vylézt a to se nedalo odmítnout. Další památky jsou krom velmi stylové univerzity spíše menšího vzrůstu jako třeba socha hypotetická konverzace dvou Waildů Oskara a Eduarda.

Další sled událostí byl mnohem záživnější. Začali jsme hledat kemp na jihovýchodě Estonska. V prospektech byly tři, ale jen jeden na dosah nejvyšší hoře. Ten se měl nacházet někde u nějakého hotelu. Přijeli jsme tam někdy po sedmé večer a začali se po něm shánět. Ten nikde a spíše než kemp jsme našli parkoviště se zásuvkami, které vypadalo, že tam možná někdy někdo kempoval. Šli jsme se do hotelu zeptat na pokoj, ale paní zrovna řešila pokoj s nějakým ruským emigrantem. Začali jsme se tam hrabat v prospektech, až jsme našli polohu jednoho kempu, který podle jména patřil k tomuto hotelu. Na fotce to vypadalo velmi příjemně.

Bylo to asi 11 km, z toho čtyři kilometry po cestě bez asfaltu, ale značené. Když jsme tam dojeli, krom nějaké šilhající holky tam nikdo nebyl. Pomalu se začalo stmívat pršelo a ona nám oznámila, že tam nemůžeme zůstat, protože tam je zítra svatba. Také dodala, že není zdejší, takže bůhví kdo to byl. Zůstalo nám několik možností. Buď zajet do kempu o 40 km dál, ale bejt dost daleko od hory nebo to vzdát a jet do Parnu, kterému jsme věnovali kvůli dešti moc málo času. Bylo něco po osmé a rozhodnutí padlo na Parnu, čekalo nás 190 km.

Estonsko za tmy je ještě pustější než ve dne. Na auta jsme narazili jen sporadicky, občas jsme projížděli kolem ruin, které morálku nezvedaly a co bylo horší, po cestě se potulovala hromada lišek. Naštěstí žádná nebyla tak blbá, aby běžela před auto, ale vždycky se s brzdami vrátila tam odkud vyšla. Cestu zpříjemňoval západ slunce, který byl vidět až do jedenácti večer. Estonsko není jako Česká Republika, kde se za každým kopcem schovává kopec druhej. Tady je vidět až téměř k moři i 100 km od pobřeží, takže západ slunce si tu můžete vychutnávat opravdu velmi dlouho. Efekt nakonec podpořilo i to, že jsme podjeli veškerou oblačnost nad Estonskem a v Parnu bylo prakticky čisté nebe a hvězdy.

Do kempu jsme dorazili ve 23:15. Recepční na nás koukala jak na zjevení, ale ubytovala nás. Hory jsme sice vynechali, ale máme před sebou nejlepší město, kterým jsme za pobaltí projížděli, a které si další čas zaslouží. Navíc do Rigi už to je jen kousek.