Ráno jsme hezky zaspali a vylezli ze stanu až po deváté. Čekalo nás celé město, i když trochu opuštěné oproti minulé návštěvě. Měli jsme možnost nechat se provést po Parnu průvodcem a cupitala nám kolem stanu liška. Byl to spíše odpočinkový den, i když máme našlapáno asi 12 km.

Naši druhou návštěvou Parnu jsme vychytali svátek znovuzískání nezávislosti. Pro Estonce jde asi o velmi důležitý den, protože na každém druhém baráku je vlajka a ti největší patrioti mají vlajku i na svých autech. Na rozdíl od nás si tu své nezávislosti mnohem více váží a mnohem více ji dávají najevo.

Cestou do města jsme narazili na slečnu s kufříkem, na kterém byl nápis „Parnu free tour“. Napadlo mě se jí zeptat co to znamená, ale nakonec jsem to neudělal. Byla to chyba, protože v infocentru jsme našli letáček, kde bylo vysvětleno, že to bylo místo i čas, kde začíná každodenní prohlídka po městě zdarma, organizovaná místními studenty. To mě mrzí pomalu nejvíc z celé dovolené.

Nakonec jsme si ale poradili sami a podle mapky z infocentra vyrazili na památky a výjimečnosti ve městě. Cestou jsme viděli velmi stylovou restauraci a hotel v jednom, kde chodili lidé oblečení v kvádrech a pinglové měli takovou tu klasickou róbu padesátých let. Nebylo to drahý, ale do této společnosti bychom nezapadli.

Pak se mi podařilo Lucku přemluvit, abychom došli na konec vlnolamu. Cestu na něj ale překřížila dámská pláž. V překladu to je pláž, kde chodí ženy všech kategorií, řekl bych hlavně těch větších, nahé. To byl malý šok a měl jsem štěstí, že jsem prošel jako muž bez úhony, protože v průvodci je napsané, že muži jsou z této pláže davově hnáni. Lucka se samozřejmě celou dobu bavila. Podle mapky má vlnolam 2 km, kousek od něj je ještě jeden a společně tvoří „ústa“ řeky Parnu. Vlnolam byl postaven začátkem 19. století, a prý když je málo vody, jsou kolem něj vidět ještě původní dřevěné zbytky. Vylezl jsem tam i na nemožná místa a nic jsem neviděl, bohužel. Byl to ale zajímavý zážitek, víceméně se šlo po kamenech dva kilometry do moře, kde na konci čekalo něco jako malý maják.

Pak jsme zapadli do restaurace místního jachtklubu a dali si krémové risoso s nějakou rybou za 90 EEK. S klidným svědomím můžu říct, že šlo o nejlepší jídlo, které jsem za celou tu dobu v pobaltí jedl. Nešlo o nějakou rybu smíchanou s rejží, ale vynikající rýži udělanou na nějaké smetaně a na tom ležel obrovský kus ryby. Ještě teď se mi sbíhají sliny. Na stole jsme měli mapu Estonska a dali na ní dohromady místa, která jsme navštívili a nějak je vyznačili.

Když jsme se vrátili do kempu, přijeli zrovna noví sousedé na kolech. Zajímavá rodinka, až bych řekl prototyp základu estonské republiky. Otec, matka, syn a dcera a při rozbalování věcí jednali jako jeden muž. Na kolech mají naložené stejné množství věcí jako my v autě. Zajímavé je, že jsem je neviděl jít do sprchy, ani si čistit zuby. Vrátili se z města, lehli a spali.

Večer zakončila liška, která nám proběhla kolem stanu. Byla pěkná, ale vyfotit se nenechala. Vzteklá naštěstí nebyla.

Zítra vyrážíme do Rigy, dobrou noc.