Sedmnáctý report, sedmnáctý den a ten jsme strávili celý v Rize a ještě tu jednu noc spíme. Kemp je dobrý, je tu ochranka (neptám se proč) a centrum města má co nabídnout. Zažili jsme tu tři ze čtyř ročních období, viděli mrakodrapy, nejvyšší stavbu v pobaltí a nakonec se zamotali i do pochybné čtvrti kousek od centra.

Riga nám dnes připravila počasí jak ze zlého snu. Už ráno bylo jasné, že mraky letí jak rakety. Když vysvitlo slunce, bylo tak 25 až 30°C, když zalezlo, bylo tak 17°C, a když se poštěstilo, na deset minut občas trochu zapršelo. Po shlédnutí fotek z Rigy nebudete ani věřit, že to bylo focené v jeden den, protože perfektní slunečný den, střídala až bouřková oblačnost. Počasí se tu měnilo tak pětkrát do hodiny a oblíknout se na to byla fakt otázka zařaditelná vedle smyslu života. Navíc v obchodech bylo vedro na chcípnutí, takže ty jsme po chvilce začali vynechávat.

První otázkou dne bylo, kde je infocentrum. Celé staré město nemá snad jedinou ceduli s šipkou a navíc ve třech obchodech ani netušili, že něco takového je. Při bloudění nějaká paní ztratila mapku, kterou jsme pak v infocentru získali. Škoda že jsem ji nesebral, protože bychom si ušetřili další třičtvrtě hodiny hledání, infocetrnum tam bylo vyznačené.

Když jsme měli v ruce mapu, vyznačili jsme si trasu a vyrazili po památkách. Stojí tu prakticky jeden kostel vedle druhého a každý z nich patří jiné církvi. Stavby to jsou často gigantické a je tu dokonce nejvyšší kostel své doby, jehož věž má kolem 130 m. Je to kostel někdy ze sedmnáctého století, což je doba, kdy byly takového věže v módě. Vyfotit takový kostel v místních stísněných poměrech je nadlidský úkol. Další kostely byly také vysoké, ale jelikož tu jsou kousky z dvanáctého století, tak jejich věže byly doplněny až časem. Mnoho ze staveb padlo více či méně za druhé světové války při působení Němců, velkou část se ale podařilo nějak zrekonstruovat. Je tu také Doma Cathedral z dob rané gotiky. Jde opět o stavbu, kterou byste na zahradě mít nechtěli, ale je to příklad změn, které se na podobných stavbách během staletí dělaly. Uvnitř je podle materiálů z infocentra vidět několik stavebních slohů a tím pádem je jasné, že většina staveb byla předělávána podle dobových trendů. To je něco pro památkáře, kteří by nejraději konzervovali každej šutr na této planetě.

Další budovy jsou třeba Malá a Velká gilda, což byly sídla uskupení obchodníků, které zde mělo velký vliv na široké okolí. V Malé gildě sídlili místní malí obchodníci a podnikatelé, Velká gilda pak byla sídlem těch větších. Vedle Velké gildy stojí také kočičí dům, který začátkem dvacátého století udělal velký poprask. Patřil obchodníkovi, který nebyl příjmut do Velké gildy a postavil si proto Kočičí dům hned vedle ní. Na střechu umístil dvě kočky, kterým mířil ocas přesně na budovy Velké gildy. Šlo o velký skandál, ale místní správa si vynutila pouze otočené koček a tak zůstaly do dnes.

Kousek od Národní opery stojí něco jako socha svobody. Reporty píšu před spaním z hlavy, tak si přesný název nepamatuji, ale jde o devadesáti metrovou sochu na počest místní nezávislosti. Všechny velké demonstrace za nezávislost se konaly právě tady a nyní u této sochy stojí příslušníci hradní stráže.

Poslední stavba, která je prakticky symbolem Rigy, je 360 m vysoký televizní a rádiový vysílač, který slouží i jako observatoř, jenž se nachází v 90 m jeho výšky. Vysílač stojí na třech nohách, kde ve dvou jsou výtahy a ve třetí schodiště. Vysílač je od centra docela vzdálen a zrovna příjemná cesta k němu nevede, ale rozhodně stojí, alespoň za vzdálené prohlédnutí.

Cestou k vysílači a pak i od vysílače, jsme se vzdálili od centra. Čím dál jsme od něj byli, tím víc squatu a různých pochybných individuí se kolem motalo. Bezdomovci jsou tu přítomni na každém rohu a dokonce mám pocit, že nějaká ženská spí v kontejneru kousek za kempem. Viděl jsem ji se tam hrabat, ale už ne odcházet pryč a to jsme si tam půl hodiny házeli s talířem.

Celkem jsme po městě nachodili asi 20 km a během cesty nás nakrmili kousek od „sochy svobody“, o které jsem psal. Šlo o pizzerii a dali jsme si palačinky s mletým masem. Tady nám asi jako první za celou dovolenou přinesli lahev s vodou a otevřeli ji až před námi. Jídlo bylo vynikající, ale na krémové rizoto s flákem lososa navrchu z Parnu to nemělo.

Anglicky tu umí mnohem méně lidí než v Estonsku, kde jsme se Angličtinou domluvil i s důchodci. Estonsko na rozdíl od Lotyšska více dýchá, lidé tam jsou aktivnější, nejsou tak uzavření a celý stát působí mladě. Lotyšsko je mnohem odměřenější a je to vidět i na krajině, kterou se tu projíždí.

Velmi se mi líbili někteří pouliční umělci ve starém městě nebo třeba živá hudba v restauracích. Všichni hráli velmi chytlavé melodie a svoje řemeslo precizně ovládali. Byla to taková hezká výplň při procházení centrem Rigy.

Na rozdíl od včerejška, zmizeli ty tisíce, možná spíše deseti tisíce, lidí z ulic a šlo o klidnější město než třeba Tallin. Zítra budeme moct porovnávat s posledním hlavním městem, tentokrát Litvy, a to Villnius.

Vedle nás teď večer přijeli rusové, resp. rodinka s dítětem. S chlapem jsme se střetli na záchodě a zaujal mě jeho kartáček. Věřím že před pěti lety to byl vrchol ruské techniky, ale někdo by mu měl říct, že když štětiny změní úhel o 90°, že by ho měl vyměnit.

Tak dobrou noc.