Dnes, po překonání 1900 kilometrů, jsem si uvědomil dvě věci. Nejlepší pohled na svět je ze sedadla Citrouška a češi mají velmi zkreslené představy o pobaltí. Tak například dnes tu bylo vedro na chcípnutí, teploměr se vyšplhal na krásných 29 stupňů a dusno bylo že by psa nevyhnal.

Jsme v Parnu, někdy méně správně zvané Pjarnu. Proti Ventsplitu to tu je víc původní, ale za to celé město žije. Na naší asi pětikilometrové procházce jsme potkali dvě rušné ulice a dva koncerty. Každý kdo tu něco prodává se tu s námi dává do řeči a rovnou anglicky, vůbec se nepokoušejí o estonštinu. Angličtinou mluvila i starší paní prodávající čapky.

Estonština je podobně zpívaný jazyk jako italština. Na rozdíl od angličtiny má ale 14 pádů. To co angličtina vyjadřuje v časech, estonština v pádech, takže v tom musí mít hezký guláš.

Cesta z Ventsplitu nám hned zkraje zkomplikoval most, který se opravoval, objížďka byla o 100 km delší, ale nakonec jsme náhodou našli jiný most, který sloužil jako dočasná náhrada, takže se cesta vyšplhala na něco přes 400 km a byla delší jen o pár stovek metrů. Cestou do Pjarna se nám podařilo zamotat do centra Rigy. Je to nádherné město a silnice vede přímo skrz staré město. I z auta bylo vidět, že tam je co navštívit a pokud jde o Lotyšsko, jinam bych se asi nepouštěl. Jinak byla cesta podobná té minulé, 90 km/hod, les, silnice a jinak nic. Navigace se probudila přibližně každých 50 až 120 km, aby nám sdělila, že máme jet na křižovatce rovně. Třicet kilometrů si dokonce vyzkoušela Lucka. Tady se jí řízení líbilo.

Po překročení hranic bylo hned z kraje vidět, že místní obyvatelé jsou mnohem přátelštější než v Lotyšsku a Litvě. Jsou veselejší, nejsou ovlivněni žádnou vírou a také tolerantnější. Dokonce jsme tu na náměstí potkali sedícího nahatýho chlapa. Na Pjarnu je hodně vidět jeho ruská minulost. Prý tu jsou hotely, kde je různé vybavení jako televize, ale už 20 let staré a nefunguje.

Doprava je tu stejně slabá jako v ostatních dvou zemích. Řidiči jezdí opatrně, ale něco nad povolenou maximální rychlost. Během stokilometrové cesty jsme potkali dvě policejní hlídky, jedna měla radar, druhá dělala kdoví co. Zajímavostí v dopravě jsou značky zvyšující na rovných úsecích rychlost z 90 km/hod na 100 km/hod. Takové potkáte hned za hranicemi a až na několik výjimek vás budou doprovázat až do Pjarna. Stejně jako v Litvě a Lotyšsku se tu téměř všichni rozjíždí na oranžovou.

To je proti naší zemi asi největší přednost v systému řízení dopravy. Semafory zde ukazují stejně jako u nás zelenou, oranžovou a červenou. Jenže oranžová je nahrazena blikající zelenou a na oranžovou se podle mého pozorování nesmí jet. Červená je stejná a pak nastává ten moment. Oranžová je tu znamení pro řidiče, že mohou zařadit a připravit se vyjet. Výsledek je takový, že na semaforech se se zelenou rozjíždí všichni najednou, auta se tak pohybují jako jedno a ne jako u nás, kdy blikne zelená a každý řidič se rozjíždí zvlášť, protože čeká až se pohne ten před ním. Celou Rigou jsme projeli velmi plynule, řídilo se mi tam lépe než v Praze. Pruhy byly předvídatelné a zbytečně se podmínky neměnily. Navíc Lotyši chápou zipový efekt, takže řazení ze dvou pruhů do jednoho zde probíhá bez nejmenšího zádrhele.

Historky o přejeté mrtvé lišce a malém liščeti uprostřed města si nechám na jindy a to je pro dnešek vše, zítra nás čeká plavba na ostrov Saaremaa, kde strávíme jednu noc.